aneb jak jsem zahlédl Jakuba Trojovského a měl chuť rozbít držku jednomu fotbalistovi…

Tak tedy tato Elektra se povedla. Více světel, dvoubarevný laser a rekordní návštěvnost této série! Filipa jsem zahlédl, když jsem si odskakoval od vjingu, jak si obalen řadou fanynek lebedí u baru. Fotbalista nebo co to bylo, se vracel z Německa nebo Rakouska a asi si myslel, že je hodně známá osobnost. Já, ani Zuza, která byla v šatně jsme opravdu netušili co odpovědět na otázku: „Víš kdo já jsem?“. Měl jsem z něj docela nepříjemný pocit. Bylo jasné, že hledá v mých očích záminku proč se poprat. A věděl jsem, že jich tam najde hodně. Debilům se šklebím rád. Kdoví, možná bych ho přepral, byl o hlavu větší jak kýbl. Každopádně se furt něčemu divil, pořád dával najevo, že je nespokojený a když někdo sám pro sebe řekl: „Do pi*e“, protože nemohl najít něco v bundě, začal nadávat na to, jestli je to normální, aby se lidi tak chovali a pořád to chtěl rozebírat, řešit a diskutovat o tom, protože jsem mu řekl, že to normální je. Viděl jsem za svůj život dost, ale takovou trosku jako byl on poprvé…

Teď po probuzení se cítím víc jako mrtvola než člověk. Může za to jednak Underworld 2 (docela špatné) a taky ty dvě krabičky cigaret, co padly včera. Ale užil jsem si to pěkně. Slunce zapadá, je čas utíkat si do města něco ulovit k snídani. Jen se musím poprat s vlasama. Uvažoval jsem o tom, že se oholím, ale strniště vypadá asi líp, tak to nechám na zítra. I tak jsem tento týden za svými zády slyšel „buzna“ daleko častěji než obvykle. Po několika letech marné snahy tak asi vypadám…