Anglie je krásná země. Velmi milí lidé, kteří se nemračí, podivné kohoutky, krátké sprchy a vychytané zásuvky i koncovky. Asi bych to měl rozvést. Tak začnu třeba těma kohoutkama. Zpravidla jsou s oddělenou koncovkou. Tedy jeden vývod pro vařící vodu a jeden pro studenou. Umýt si pod tím ruce bez toho, aby vás odvezli do centra pro léčbu popálenin je nemožné. Sprcha kterou jsme využívali v bytě nad hospodou v Pooley Bridge byla poněkud krátká a protože zdejší elektrikáři asi mají smysl pro humor, bylo zapnutí prutokového ohřívače znát i na intenzitě osvětlení místností. Na druhou stranu je nutné uznat, že systém zásuvek, do kterých nestrčíte nic bez zemnícího kolíku a které mají svůj vypínač je vychytaný, stejně jako tavné pojistky přímo v zástrčce spotřebiče.
Deprese vás ovšem může zastihnout kdekoliv. Třeba 2000 kilometrů od většiny přátel, známých, práce nebo domova. Nemá s tím co dělat fakt, že nechodíte na internet nevybíráte si mailovou schránku a mobil pohozený v rohu kontrolujete 2x týdně. Prostě myšlenka že ztrácíte přátele, nejistý pocit, předtucha, výsledek vašeho rozjímání. Najednou cítíte, že směr jejich cest moc nepočítá s vaší osobou, že je neuvidíte tak často jako to bylo doposud, protože budou jinde. Je to jako obálka s černým proužkem, kterou žmouláte v ruce a znáte její obsah, aniž byste ji otevřeli, protože strach vám to nedovolí. Posloucháte nadšené plány do budoucna a cítíte, že ta růžová budoucnost někoho vám blízkého má z vašeho pohledu poněkud jinou barvu. Cítíte se odkopnutí a pak není daleko k sebelítosti a k věcem jako jsou deprese. Při pohledu na rozpis práce pak smutně zjistíte, že vám zbývají poslední dva tři dny práce. Jemný brain a soul washing končí. Dva nebo tři dny práce a zkusíte se stopem dostat do Glasgow, tam přespat, přejet do Londýna, tam strávit další dva tři dny zkoumáním jeho zajímavých částí (pokud bude dostatečně nepršivé počasí) a pak skončíte tam, kde to vlastně všechno začalo – na autobusovém nádraží v Brně. Všechno je na svém místě. Zbývá jen detail, zase tupě zařadit svůj život do vyježděných kolejí. Jenže to všechno pak zase přejde. Hlavním cílem akce bylo relaxovat a očistit se. A vám nezbývá nic jiného než uznat, že to se povedlo.
takže jo, zašel jsem do kina, v mládí mi Asimov rozhodně nebyl proti srsti, byť některé jeho předpovědi v povídkách z dob 60tých byly lehce mimo a trochu to rušilo (četl jsem je jako student v letech 90tých)… (Pokračování textu…)
