včera byl pěkný den, včera sobota byla, já se flákal jen…

Včera jsem skončil tím, že jsem se vzbudil ve tři odpoledne. Mno, pak jsem po čase zase hrál. Nějak mě ten Unreal chytil. A tak jsem se do obchodu vypravil až kolem šesté. Vrátil jsem další část flašek od piva, co zdobí moji kuchyň zhruba od února a za stravenku koupil mraženou zeleninu, chleba, pití a jogurty. Pak jsem se stavil na kafe do Alfy. O něco později jsem to vzal kolem Těsně vedle a protože je tam pohodová obsluha, dal jsem pivo. Bohužel tam bylo jinak prázdno a tak se fotbálek nekonal. Domů jsem dorazil kolem jedenácté. Spát se mi ani moc nechtělo, protože jsem toho naspal celkem dost. Tak jsem hrál hry…

V noci jsem byl hodně daleko. Byl někdo z vás bublinka? A kolik z vás si skládalo vlastní vesmír? Byl lepší než tento?

Mimochodem tohle mi připadlo strašně tragikomické. Myslím nejen ta událost, ta fotka, snad i ten život. A mimochodem samozřejmě že i ten článek.

„Měla jsem neobyčejný život. Začal v malém městě uprostřed ničeho. Tehdy bych si nedokázala představit, že bych mohla být tady, tak daleko, v tak nádherném místě,“ řekla Stoneová a označila se za malou holku z Pensylvánie, jejíž sny se staly skutečností. Ocenila cestu, kterou Češi urazili, která je podobná té její. Podle ní to je cesta míru. „Někdo říká, že mír je opak války. Mír je něco, co se odehrává v našich srdcích každý den, způsob, jakým se chováme k okolí, mír je umění,“ dodala.

Ale to už není tragikomické, to je jen tragické…