Těm co mají nějakou dovolenou a vybrali si ji gratuluji. My ostatní chodíme do práce.
Ale proč ne. Alespoň je v ní klid. Po návratu jsem v úterý zašel do Budoáru. Lehce jsem se zpil, doma si pustil Méďu a vstal jsem až druhý den ve dvanáct. Vlezl jsem na váhu, chvíli zvažoval sebevraždu (nabral jsem přes tři kila) a pak vyrazil do Budoše. Večer jsme poseděli s klukama a na večerní film už ani nedošlo. Motal jsem se ještě ráno.
Místo zevlování bych měl upravovat fotky. Vím. A snad i budu. Místo zevlování bych měl znovu začít chodit do posilovny. Vím. A snad i budu.
Na jednu stranu je život bez partnera smutný. Na stranu druhou si opravdu můžu dělat co chci. Ve dne, v noci. Ale časem to omrzí. A stále nejsem ve stavu, že bych se vztahu nebál. Bojím se, že to zase skončí nějak podobně jako minule. Bojím se toho, že bych se dnes již dokázal rozhodnout vztah ukončit a někomu tím zbořil život tak, jako se stalo mně. Nežiju jako mnich, ale ani jako děvka. Někoho vídám, ale zda se to překlopí do jiné roviny, netuším.
Přesto to byl fajn rok. Odrazil jsem se znovu od emočního dna, přežil jsem přechod z Týdne do E15 i výpověď „pro nadbytečnost“, kterou dostala většina exkolegů. Nová práce je výzva a já ji tak beru. Mám se stále na co těšit a nejaktuálnějším problémem je katastrofální stav zubů, výběr nového počítače na cesty (dlouhá výdrž, výkonově víc než netbook a nějaký slušný design), přinutit se dřív vstávat a přinutit se zase chodit cvičit. Ne proto, abych ulovil krásného prince, ale proto, aby se mi nedělalo špatně při pohledu do zrcadla.
a pak jsou ještě ostatní ostatní, tedy nezaměstnaní :)