Když mi můj známý navrhl, zda bych se nechtěl setkat s ním a pár jeho studenty a pokecat o sociálních sítích, šel jsem do toho s tím, že absolutně netuším, co mě čeká. Budou chtít univerzální recept na fungující příspěvky (neexistuje)? Budou chtít nějakou špínu z mých minulých reakcí (něco by se našlo)? Bude je to vůbec zajímat? Ale tak člověku to vždy pošimrá jeho ego. Nakonec jsem mluvil víc jak devadesát minut. A bylo to spíš o životě, společnosti a tak. Sociální sítě totiž tvoříme my. Lidi. A tak jsou naším odrazem.

Dotkli jsme se i toho, že jsem vlastně strašně rád, že moje pubertální věci nejsou (narozdíl od těch jejich) v nějakém digitálním archivu. Protože internet v ČR vznikal v té době, kdy jsem už byl na střední. To oni jsou prý na internetu od čtvrté třídy. I oni na tom jsou lépe, než dnešní děti, které občas vyrůstají už s tabletem v ruce. Každopádně jsem došel domů s pocitem, který je jednoznačný. Jsem rád tím, kým jsem. I když mám spoustu chyb. Jsem rád za to, co jsem prožil. I když to někdy nebylo snadné. A ve svém životě jsem spokojený. I díky tomu, že moje práce je něco, v co věřím a co mě baví.

Svět nikdy nebude jako dřív. Tempo jeho vývoje zrychluje. Dokud ale dokážete odolávat jeho diktátu, je vlastně jedno jaký je. Protože svůj vlastní život si velkou měrou tvoříte vy sami. A o to jde. Bučíte se stádem jen proto, že bučí všichni? Není zas tak moc těžké to změnit. Je to jen o vás. Krásný zbytek dne všem…