Konec roku. Další bilancování a další rozjímání. Možná, že rádio, televize, sociální sítě, ale někdy i práce samotná, nás jen zdržují od toho opravdu důležitého. Od toho žít si naše životy. Možná jsou nešťastné, možná někdy i mizerné, ale jsou naše. A kromě nich nemáme fakticky ničeho.

Tak tu máme nový rok. Bude lepší? Neví nikdo. Poslední roky byly náročné. Životní rytmus lidí i světa se posledních 30 let zrychloval kvůli internetu i mobilům. Možná, že jsme ještě ani tuto změnu jako lidstvo neabsorbovali a dost možná, že s tím tak nějak bojujeme dodnes. I když už existují nějaké zákony proti dezinformacím, ty budou (i za podpory AI) dále nabývat na síle. Dezinformací bude daleko víc, budou líp zpracované a budou také levnější. Stačí předhodit umělé inteligenci pokřivené vidění světa v podobě špatných zdrojových dat. Stejně tak se dá čekat větší zapojení elektroniky a robotiky do válečných konfliktů. A protože už zhruba 50 let jako lidstvo svorně kašleme na varování vědců, dost možná se ponesou příští Silvestry teplotně spíš v tričku u vody, než na lyžích. A v létě tu budeme ve vybetonovaných městech plných aut stojících na parkingu v místech, kde kdysi rostly stromy, chcípat vedrem. Je to jako v tom vtipu.
– Je to celé černé a klepe to na dveře, co je to?
– Naše růžová budoucnost.

Po covidu přišla ruská invaze na Ukrajinu a spolu s rostoucí cenou energií přinesla strachy a běsy. Žili jsme si tu dobře. Možná až moc… Možná. Nicméně žít tu budeme dál. Možná, že 19-20 stupňů v bytě vám přijde málo. Ale narozdíl od lidí, kteří musí žít na válečném území, nám nad hlavou nelétají rakety. Voda teče. Elektřinu si můžeme zapnout kdykoliv potřebujeme. Můžeme si stěžovat maximálně na to, že se chceme mít líp. A to půjde v dobách dvouciferné inflace těžko.

Přesto má smysl si do roku 2023 přát to nejlepší. Třeba ať jako národ zmoudříme. Dokázat to můžeme co nevidět v prvním i druhém kole prezidentských voleb. Třeba ať jako EU i dál vydržíme tlak ze zemí, kde se k moci dostali lidi jako je Orbán. Třeba ať dokážeme sem tam zpomalit a uvědomit si sílu okamžiku toho být s tím, koho milujete. Pokud se toho dožiju, bude mi letos 44, což taky znamená, že můj život již pravděpodobně vstoupil do:

pesimisté – své poslední čtvrtiny
realisté – své poslední třetiny
optimisté – své druhé poloviny.

Smysl života stále neznám. V boha stále nevěřím (sorry, příliš dokonalá představa na to, aby to byla pravda). Být dospělým se necítím (a díky absenci potomků ani nemusím). A pořád neumím odpovědět na otázku: Kde se vidíte za 5 let? Ale naučil jsem se jednu věc. Že to nevadí. Nevadí to, protože na tom nezáleží. Na ničem z toho nezáleží. Jediné, co na tomto světě máme, je život sám. Někdy krutý, někdy štědrý, někdy sladký, někdy hořký a jindy překvapující nás svou chutí do kysela. Nejde o to, kdo nebo co jsme. Jde jen o to, že jsme. Kápl jsem tu na něco nebo je jen můj mozek unavený a možná stále lehce opilý ze silvestrovských oslav? To se asi nikdy nedozvím. A je mi to jedno. Jsem tady. A když tu zítra, za rok nebo za deset let nebudu, změní se něco? Jediné, co na tomto světě máme je život sám. A ten pravděpodobně nemá v globálním měřítku téměř žádnou cenu. Se s tím smiřte.

Prostě se koukněte na sebe do zrcátka a řekněte si něco, co vás povzbudí…

„Nikdo tě nemá rád. Všichni tě nenáviděj. Posereš to. Usměj se čůráku.“ Bruce Willis, Poslední skaut