Ozval se mi AdaMM, toho času v Londýně. Hledal nějakou fotku z roku 2004, kdy jsme se poprvé (postupně) vypravili do Londýna a dál.

Byla to moje první cesta za hranice. První cesta, kdy jsem se někam vypravil sám. Moje angličtina tehdy nebyla nic moc (stále není nic moc, ale tehdy to bylo o dost horší, pro představu: Facebook tehdy existoval jen pár měsíců, Google Translate ještě neexistoval a do zařazení češtiny do něj zbývaly 4 roky). Z Londýna jsem pokračoval do Penrithu a pak do Pooley Bridge, kde už byl několik týdnů právě AdaMM a kde jsem zakotvil taky. Vzal jsem si tehdy měsíc dovolené a šel pracovat do kuchyně. Dozadu, protože jak jsem se již zmínil, anglicky jsem se teprve učil. Cesta byla fajn až na tu pasáž, kdy si týpek v autobuse z Londýna zul boty a rval mi je skrz dírou v sedačce vedle mě. Jak jsem už zmiňoval, moje angličtina nebyla nejlepší, takže jsem mu do nich začal bušit pěstí. Zpětně to beru jako docela odvážný čin. Ale smradlavé nohy stáhl zpět k sobě. :D Jo, to byly časy, kdy jsem za měsíc zvládl i víc než 60 příspěvků na blogu.

Tou přímo z Londýna jsem bohužel neposloužil, dohledali jsme jen tu z odjezdu. Z Brna, ze Zvonařky. A trochu mě to rozněžnilo. Kdepak jsou ty časy, že?

Kdoví, zda ještě ta fotka alespoň někde existuje. Zálohy fotek, které jsem narychlo prohrabal, jsem našel až z roku 2005, takže fakt nevím. Koupil jsem si časem pro zálohu fotek externí disk. Odešel, koupil jsem druhý. Odešel, koupil jsem třetí. A když odešel i ten, přestalo mě bavit kupovat pro zálohu externí disky, které odcházely po dvou nebo třech letech. Ostatně i tento text píšu na 12 let starém počítači. Nejsem fanda toho měnit každý rok mobil. Vlastně když odhlédneme od faktu, že jsem teplej a že jsem v mládí hodně kalil, jsem docela konzerva. Nebo se tak cítím. Aspoň myslím. Neurčitost nejen toho okolního světa, ale i toho, jak vlastně vnímám sám sebe, se s každým dalším rokem jen stupňuje.

Co nového? Začal březen a s ním přichází kromě jara taky návrat do normálních kolejí v práci. Po více než dvou měsících se opět dostanu do střídavého režimu stran práce, takže kromě práce, práce, práce bude i volno, skoro volno a trocha víc času. Taky jsme si řekli, že si dáme od alkoholu detox aspoň do našeho výročí, které je na konci měsíce. Ne, že by nám přestal chutnat alkohol, kdepak. Ale jak stárnu, je téměř nemožné cokoliv zhubnout, když večer zakončíme lahví bublinek. Nebo dvěma. Na začátku měsíce jsem měl 95 kilo, takže se teď budu trápit tím, dostat se pod 85.

Vlastně se za posledních 20 let moc věcí nezměnilo. Stále nejsem spokojený s tím, jak vypadám. Jen to už není kvůli tomu, abych se někomu líbil nebo tak, ale spíš kvůli tomu, aby mě kleplo o rok či dva později. Abych si i za 5 let dokázal zavázat tkaničky nebo aby mě i v budoucnu unesly klouby. Nebo abych se v září mohl vysvlíknout do plavek bez toho, aby někdo volal na linku ochránů přírody, protože viděl na pláži vyplavenou velrybu. Jinak se ale nezměnilo to, že při představě, že bych se dožil třeba 80 let, mi stále naskakují pupínky.

Jinak si myslím, že se nám na Vinohradech žije skvěle. Kuba je spokojený v práci, já jsem víc spokojený doma. Kuba už plánuje a mění výzdobu bytu na jarní lomeno velikonoční. Spolubydla Marek plánuje do kuchyně pořídit myčku. Já plánuju využít jeho (z mého pohledu to tak opravdu vypadá) nadpřirozených schopností udělat daňové přiznání. A díky státu vím, že letos už do Brna připojit zapomenutý podpis nepojedu, protože mám datovou schránku. Jupí, chtělo by se říct. Jenže, stát je někdy na hlavu.