Před 25 lety neexistoval v ČR mobilní telefon a ve stejné době dorazil do ČR internet. Dnes je tu již generace mladých, kteří si život bez mobilu nebo internetu nedokáží představit. A problém je, že i my, kteří jsme zažili dobu analogových telefonních linek a vytáčeného spojení se stanicemi BBS (jakýsi předchůdce internetu) bychom se internetu i mobilních technologií vzdávali jen velmi neradi. Do dob, kdy neexistovala digitální distribuce a obrázek o velikosti 640×480 pixelů se stahoval několik sekund…

Není to zas tak dávno (podzim 2014), co jsem se smál tomu, že Amazon investoval miliardu dolarů (!) do koupě streamovací služby Twitch. Tato služba se totiž specializuje na streamování her. A přiznávám, že jsem neviděl potenciál v tom, že by se někdo chtěl koukat na to, jak někdo jiný hraje počítačové hry. Jenže se ukazuje, že jsem se mýlil. Ostatně do vod streamování her vstoupil i YouTube a například herní platforma Steam má pro vysílání těchto herních přenosů vlastní systém.

Moje počítačová herní historie započala ještě na 8bitovém Didaktiku M (Commando, Bruce Lee, Dizzy). Ale musím zmínit, že když jsem se rozhodoval, kam zamířím po základní škole, udělala na mě dojem škola ISŠ Olomoucká i proto, že při návštěvním dni nastražila na místní počítač v dílnách Wolfensteina 3D, což je (pro neznalé) předchůdce legendární střílečky DOOM. Mimochodem cheaty do této hry IDDQD a IDKFA si pamatuji dodnes. Nějaký čas jsem hltal časopis Level a Gamestar (Score jsem úplně nemusel) a hrál jak pirátské kopie her, tak později hry, které vydavatelství k časopisům přibalovaly. Byla to krapet jiná doba. Hry zabíraly několik disket a člověku se nejednou stalo, že některá z nich byla třeba poškozená, takže než mu spolužák donesl další, nikam se nedostal. Samotné nahrání několika disket zabralo až několik desítek minut. Hry se pak museli rozbalit (dnes se komprimuje asi nejvíce ZIPem, tenkrát kralovaly programy ARJ a později RAR), někdy cracknout a teprve pak si je mohl člověk zahrát. Pak přišla doba síťová. Pamatuji se velmi dobře na programovací kroužek v počítačové učebně, kde jsme po škole pařili místo výuky Pascalu hru Duke Nukem 3D.

Někdo z her vyrostl, někdo z nich nevyroste nikdy. Já vyrostl minimálně z toho je krást. Zároveň ale za ně nechci moc utrácet, takže jsem začal hrát hry zadarmo jako Quakelive. Nedávno se mi zastesklo po dobách, kdy jsem hrál strategie jako Warcraft 1,2 a přihlásil se po letech na Steam, kde mám účet již od roku 2009. A nejsem sám, aktuálně sem chodí hrát hry 125 milionu lidí z celého světa. A to není málo. Na Steamu si můžete hry kupovat, ale zároveň je zde mnoho titulů ke hraní zdarma. Já si v posledních měsících velmi oblíbil hru DOTA2, která je shodou okolností nejhranější hrou na Steamu. V jednu chvíli hraje na Steamu hru DOTA2 denně přes 800 tisíc hráčů, druhý Counter Strike si drží s 676 tisíci hráči jen malý odstup.

Ještě zajímavější jsou ale turnaje. Například právě zmiňovaná DOTA2 (samotná hra je zdarma, ale můžete si přikupovat různé předměty a měnit vzhled hrdinů a některých položek) letos na mezinárodním šampionátu rozdala 18 429 613 dolarů. Ano, to není překlep, jde zhruba o 440 milionů korun. Každopádně to stěžejní, k čemu se pomalu dostávám je to, že i když jsem si ještě před rokem neuměl představit, že bych se koukal na tyto hry tak, jak se někdo kouká na fotbal nebo hokej, změnil to právě tento šampionát a také film FREE TO PLAY: MOVIE (na odkazu je ke shlédnutí zdarma i s českými titulky!).

V té chvíli jsem totiž pochopil, že sledovat cizí lidi (a především profesionály) jak hrají hru, mi může pomoci zlepšovat se i v mém hraní. A někdy jsou ty bitvy opravdu epické, nechybí totální zvraty a znovu zdůrazňuji, že se u toho bavím asi tak 20x víc než u fotbalu v televizi a zhruba 1x tolik než u hokejového mistrovství světa. Mám pocit, že je zábavnější koukat na hry, které znáte a hrajete, ale nevylučuji, že by to mohlo bavit i někoho, kdo je nehraje.

Hraní počítačových her někteří již dnes uznávají jako sport, mluví se o tom, že by se mohlo objevit na olympiádě, dokonce nedávno začaly organizace prosazovat antidopingové kontroly u profesionálních hráčů. Do Evropy popularita veřejného hraní teprve přichází, ale v Asii je již dnes populárnější než klasické sporty. Došlo to tam tak daleko, že hráči počítačových her chodí povzbudit do šatny hráče fotbalového národního týmu. Ostatně hraní počítačových her je tam vysněnou kariérou. A nebyla by to Asie, kdyby to nedovedla do bizarního extrému. Vznikají zde domy, kde se hráči ubytují a pouze hrají hry. Něco jako farma v NHL pro talenty (to popisuje i film výše).

Co chci tímto textem říct, je to, zda by se FIFA a podobné spolky neměli pomalu začít připravovat na to, že již brzo jim může z rozpočtů zmizet spousta peněz, protože sponzoři s nimi nezůstanou ze sentimentu, ale půjdou tam, kde jsou diváci. S tím přijde i doba, kdy si fotbalisté a hokejisté ze světové špičky budou muset vystačit s menšími honoráři. Že to je šílené? Že je to nesmysl? Že svět už nikdy nebude jak dřív? Inu nebude, ale protože se nikdy nepřestal točit a nikdy se nezastavil, tak budeme muset přijmout pro mnohé nepříjemný fakt, že se prostě jen MĚNÍ. Zda k horšímu nebo lepšímu, to uvidíme v budoucnu.

P.S: Hraním her se zabývala nedávno i DVTV a Martin Veselovský: http://video.aktualne.cz/dvtv/hrani-pocitacovych-her-sleduje-vic-lidi-nez-hokej-rika-spolu/r~9e2bbc5e6e9811e5adcb0025900fea04/