Po mnoha letech, kdy jsme nebyli na dovolené a máme za sebou jen pár výletů, (kam nás asi vlastně vždy vytáhli kamarádi) se Kuba rozhodl, že letos někam zajedeme. Od jara je nicméně jasné, že klasická dovolená neklapne a tak jsme se drželi při zemi a chtěli začít něčím nenáročným.

A tak jsem dostal úkol koupit lístky do Brna. Jo, přítel si fakt vybral Brno. On sám. Nekecám. Můj prvotní údiv a nejistota, zda se nejedná o promyšlený troling z jeho strany ale vystřídal pocit, že mi vlastně tato volba nevadí a proč vlastně ne? V neděli jsme si vybrali za den D středu, protože předpověď počasí zněla jako ideální (a počasí klaplo dokonale).

Jeli jsme brzo ráno vlakem tam a pak večer zase zpět. A docela jsme si to užili. Krokoměr na konci dne hlásil asi 32 000 kroků a Brno se Kubovi líbilo. Pravda, jsou prázdniny. A to je Brno vždy takové… …takové své. Pominu rozkopané dopravní tepny a dokonce i hromadnou dopravu, (kterou jsme ani jednou nepoužili), ale vždy zkrátka narazíte na věci, co (byť dočasně) nefungují. Třeba jako Zemanova kavárna, kterou chtěl Kuba vidět a kde jsme si naplánovali kafe. Uvnitř sice nějaké práce probíhaly, ale rozhodně nesměřovaly k odpolednímu otevření (pravda, už FB stránka kavárny s posledním příspěvkem z Vánoc roku 2012 a odkazujícím na FB stránku, která již neexistuje, dávala tušit, že návštěva Zemanky není neprůstřelný plán).

Jsa po dlouhé době v Brně jen tak, jsem samozřejmě nechtěl vynechat příležitost dát si nepizzu na České – legendární slanou buchtu s cibulí a utopenou ve sladkém kečupu. I tady jsme měli smůlu. Bohužel měli zrovna týden dovolené. A tak jsem Kubovi chtěl ukázat alespoň Spolek, kde bych se nebál objednat nám oběd. Jak to dopadlo, ale asi tušíte. Měli taky zavřeno. Tím nechci říct, že se v Brně nedá najíst, ale popravdě jsme nakonec k potěše žaludku zvolili Subway a McDonalds, které přitom poslední rok docela mohutně ignorujeme. Ale když už jsme na výletě, proč si nezahřešit?

Náladu jsme si nicméně zkazit nenechali. Na Zelňáku jsem si dal veganskou fíkovou zmrzlinu, na Špilberku si prošli kasematy, podívali se na červený kostel, v parku za divadlem jsme chtěli posedět, ale po chvíli pozorování uživatelů drog, jak si připravují emko, jsme zase vyrazili do centra. Na Dvorku pod Petrovem jsem nechápavě koukal na barmanku, když si za dva vinné střiky 2:2 řekla o osmdesát korun a ujišťoval se, že započítala opravdu vše a mluvíme o dvou skleničkách. V parku pod Petrovem jsme pak na pankáče pili bublinky z láhve na lavičce a v protilehlém rohu se bavila ruská omladina. Jojo, už i v Brně je slyšet kromě angličtiny a němčiny také tato řeč. Zatímco v Praze mi už zní až trochu otravně, v Brně to člověka skoro až potěšilo, protože dřív jsem u tohoto města jeho kosmopolitní potenciál příliš nevnímal.

Jsem z Brna pryč už asi deset let a v posledních letech skrz něj pouze projíždím, ale mám pocit, že se za tu dobu docela posunulo. Snad i správným směrem. Musím třeba zmínit, že v centru Brna jsme narazili hned na několik možností, kde se dalo zdarma odskočit na WC. Taková blbost a jak to člověku zpříjemní den. Tolik, že stejně rád vytáhne drobné (ale nemusí se stresovat, když u sebe zrovna žádné nemá).