Po nějaké době jsem zavítal zase do Brna. Města, které jsem před lety hltal den za dnem. Města, se žije trošku jinak než v Praze, ale to neznamená, že se tu žije hůř nebo líp. Brno má své kouzlo.

První co mně velmi potěšilo byl paradoxně obchodní dům. Design obchodního domu Letmo připomíná ementál. A budí krapet emoce. Některým se líbí, jiní jej zatracují a nenávidí, protože nezapadne mezi ostatní domy. Mno. Alespoň se kvůli tomu nemusela bourat památka jako v případě Špalíčku.

Z autobusového nádraží jsem zamířil rovnou do kavárny Alfa, která i nadále zůstává oázou pro kavárenské povaleče. Smí se zde kouřit, je tu wifi a když si na stole náhodou balíte brko, tak to vlastně nikomu nevadí. Seděly zde i tři slečny, které jsem zaslechl mluvit o nových Daftpunk. Tak jsem se drze zeptal a za chvíli jsem měl na klíčence jejich nové album. Kdysi jsem si jedno jejich CD koupil a mám ho dodnes. Jenže proč si dneska kupovat CD, když hudbu poslouchám jen na MP3 nebo počítačích bez mechaniky? Třeba to jednoho dne půjde s filmy i hudbou legálně. Stáhnout si je a zaplatit. Něco dnes už i jde a bez DRM. Věci s DRM neberu. Nikdy brát nebudu. A možná už to jde i dnes, jen jsem se zasekl.

Dojel jsem domů a zhruba deset minut poté volal máme bratr, že se už stala babičkou a její manžel dědkem. Na roli strýčka jsem již měl možnost mnohokrát trénovat a párkrát jsem slyšel kompliment, že bych byl dobrý otec. Inu to se nikdo nedozví. Já bych to nepřeceňoval. To, že si dokážu s dítětem hrát tři hodiny neznamená, že bych se po třech dnech neustálé péče o něj neoběsil na nejbližší klice nebo stromě. Každopádně se to večer zapilo slivovicí i šampaňským (a toto bublinkato-panákové kombo překvapivě nezpůsobilo nikomu žádnou kocovinu).

Došlo i na dýchací problémy. Postupně se to zhoršovalo, až jsem při výdechu i nádechu pískal jako hračka pro psy. Na vesnicích je ovšem zvykem mít v domácích lékárnách mnohé a otec i matka zřejmě nějakými problémy ohledně dýchání trpí, protože mi oba nabídli něco v inhalátoru. Sáhl jsem po otcově Berodualu N. Přečetl jsem si návod a dal si podle něj dvě dávky. Po deseti sekundách jsem věděl, že to funguje. Téměř okamžitý nástup účinku. Pískání zmizelo, zmizel i velmi nepříjemný pocit pramenící z podvědomé myšlenky, že se udusím. A byl klid. Stát se po třicítce astmatikem? Mno já musím vždy něco extra…

Ve čtvrtek jsme se vyrazili podívat za naší princeznou do porodnice. Nějak jsem si pro jistotu ve středu na cestu z Prahy bral foťák, takže pěkné fotky Lucinky budou mít rodiče sotva den po narození. Pak jsem zmizel na FIMU, kde probíhala přehlídka studentských filmů. Moc jsem od toho nečekal a hodně se obával především svého výkonu (když jsem jako dítě musel vystupovat před plným kinem Horník, odříkal jsem svůj part básničky a zděšeně utekl z pódia). Diváckou část vyhrál film pod režií Zdenála, který byl točený v Perpetuu a měl naprosto dokonalou pointu. Porota přiřkla své hlasy černobílému filmu Jana, příběhu o studentce, která následovala Jana Palacha. Málo známý příběh byl natočen kvalitně a i když mně někdy tahaly za uši dialogy, respekt za dobovou stylizaci. Příběh to totiž byl silný a Jana si odnesla cenu právem. Film 8 minut pornografie tak z boje vyšel naprázdno, ale přesto jsem se u něj bavil a snad se jednou dostane i někam na internet. Střihnout si nějakou malou roli ve filmu (i studentském) jsem toužil již dlouho. Takže další položka z TO-DO listu odškrtnuta. Ještě bych rád zkusil někdy napsat nebo natočit nějaké pásmo skečů (Česká soda, Malá velká Británie), což v dnešní době, kdy zrcadlovky zvládají FullHD líp než videokamery není snem nesplnitelným. Ostatně… Většina snů je splnitelných, nemyslíte?