Je to tak. Naše společné chvíle, které jsme uplynulé necelé dva měsíce trávili spolu (a nebylo těch chvil málo) vyústily v to, že mám kluka. A můj kluk má mně.

Má i jméno. Kuba. Ze začátku mně chtěl mít na sex a já se do vztahu s dvaadvacetiletým klukem taky moc nehrnul (chtěl jsem někoho v mém věku). Jenže si rozumíme hodně i mimo postel. A tak se prostě stalo to, že jsme v pondělí na jeho třiadvacáté narozeniny spolu začali chodit. Bude to tentokrát navždy?

V neděli jsem upekl oslavenci bábovku Savoy, zašli jsme do klubu, ze kterého jsme se vraceli poté, co jsme spolu s barmany vydrželi do zavíračky. V pondělí jsme asi tak do čtyř odpoledne nevylezli z postele s vyjimkou snídaně v podobě bábovky kávou a obědu v podobě bábovky s čajem. Na svačinu a večeři jsme si pak dali bábovku a vyrazili opět do klubu.

V úterý jsem začal den návštěvou zubařky, která mi slíbila bílou plombu na dvojku. K ní ale nedošlo. Byl jsem hrdina a zkusili jsme to bez umrtvení, bohužel během broušení se ukázal nerv. A tak se umrtvilo a zkusilo se znovu vrtnout. Bohužel umrtvení mi na nervy snad nikdy v životě nezabralo a stejně tak nezabralo ani dnes. Paní zubařka mi proto vypláchla zub anestezií a nasadila něco, co mi má nerv pomalu zabít, aby se tomu mohla věnovat příští týden.

I když jsem v pondělí příliš nesledoval události na netu, doslechl jsem se na Twitteru, že týdeník Agenda měl být jen virál. Jistě, celý ten koncept byl od počátku tak šílený, že o tom pár lidí mluvilo už na počátku. V úterý ráno jsem ale na Facebooku od Martina Malého zahlédl tento status: „Jedna z nabídek, které jsem v únoru dostal, byla pozice editora pro týdeník Agenda (ne, nevirální, zcela vážná). Dneska jsem rád, že jsem nakonec dal přednost jiné, takové, kde nemusím zase vybírat…“ a k tomu později dodal: „V zajmu spravedlnosti musim dodat, ze od zacatku David Shorf rikal, ze je to experiment, ze treba vyjde jen jedno cislo a nazdar…“ Rád bych tomu věřil. Ale nějak se k tomu nemůžu dokopat.