Vzhledem k jistému nedostatku času v poslední době, jsem musel ve čtvrtek udělat radikální rozhodnutí a vypotácet se z postele již kolem půl osmé. 

Nedalo se jinak. Nejenže došel tekutý prací gel, ale v bytě zbývala poslední rulička toaletního papíru. Takže jsem nakoupil hned ráno v DM, ale až poté, co mi slečna vyrobila nový sestřih. Z mého původního zadání „decentního kohouta“ totiž ještě krapet slevila a výsledkem bylo velké vybrání boků a zkrácení toho mezi tím. Sice to není nic, čemu by se dalo říkat kohout, ale musím uznat, že i tak vypadám o pár let mladší, takže si vlastně nemám nač stěžovat.

V práci jsem dokončil vyplňování profilu nazvaného „Kdo je kdo“ a brzo se tak zřejmě objeví moje fotografie na webu i s nějakým textem a fotografií. Zvolil jsem pózu vojáka, kdy jsem využil redakční rekvizity – helmy s nálepkou loga naší stanice. Z práce jsem odcházel asi o něco později, než bylo nutné, ale stejně mi to nedalo a ještě po příchodu domů jsem sledoval sítě a ladil drobnosti.

Začal jsem si uvědomovat i nevyhnutelné. Vánoce se fakt blíží. Někde jsem o tom četl. Začal jsem tím, že jsem si udělal seznam lidí. A tím jsem taky skončil, protože jsem jaksi neměl vůbec prostor na to se nad ním zamyslet. Loni jsem Vánoce moc nevnímal. Letos jsem si udělal několikrát radost (nový monitor, telefon, ZPS 15) a ještě kacířsky pomrkávám po oranžovém IdeaPad Yoga. Navíc mi bylo opět sděleno, že jsem se vyklidnil a musím souhlasit. I když mi stále některé aspekty mého předchozího života chybí, jsou to ty věci, které buď přijdou nebo ne. Ať se stane cokoli, mám prostor si svůj život začít vychutnat. A on mi docela chutná. Takže snad přežiju v klidu i ty Vánoce.

P.S. Vyrobit fotoknihu včas asi nestihnu, ale už jsem si alespoň nainstaloval patřičný program.