pamětí a disků se tu zhmotnil můj další příspěvek a je na něm kouzelné to, že s drzostí sobě vlastní tvrdímm něco, co nemohu vědět jestli je pravda…

Jediné co vím skoro jistě je fakt, že je sobota a Enimen oslavuje svoje narozeniny. Bude tam pár lidí co znám, spousta těch, co bych chtěl poznat a já tam nebudu. Proto bych chtěl tomu člověku z fotky popřát všechno nejlepší k narozeninám a ať Petr Salava shoří i se svými trestními oznámeními v pekle…

A teď zase zpátky ke mně, protože tento blog je čistě sebestřednou záležitostí mého ega, mého ega a mého ega (to že mám ega tři není podivné, protože jsem těžký schizofrenik). Pokud jde opravdu vše podle plánu, náš autobus neuhořel v tunelu La Manche, nezradily jej brzdy v divokých průsmycích zrádných hor a jeho řidič neusnul za jízdy, pak je tu ještě malá možnost, že bych za hodinu a 5 minut od publikování tohoto příspěvku mohl vystoupit na nádraží Victoria v Londýně. Nejdřív s otevřenou pusou budu pozorovat vše kolem mně, pak si nechám ukrást batoh a vzápětí mně srazí auto. Nebo zavřu mordu, dám si batoh na záda a vzápětí mně srazí auto. Nebo se budu dívat okolo, batoh potáhnu v ruce a vzápětí mně srazí autobus do Turecka. Ach jo, to je možností. No s největší pravděpodobností si dám batoh do úschovny, půjdu si lehce okouknout Londýn (určitě bude chcát) a pak budu čekat až do noci na bus odjíždějící v jedenáct večer. Svět je tak komplikovaný…